Publikováno: Pá, 08.04.2016
Pro Petra Žižku je Moravskoslezský kraj místem, kde to má rád a kam se vždy rád vrací i z dalekých cest. Užijte si kraj jeho očima. Tentokrát vás zavede do malebného Příbora.
Je to pár let, kdy jsem se zaradoval, když se „z čista jasna“ u hlavní silnice kolem Příbora objevil nečekaný billboard. Neoznamoval, že nějaký nedaleký obchodní řetězec připravil výprodej nebo že se blíží Valentýn a tím pádem bez čokolády nelze přijet domů. Ten poutač upozornil, že Příbor je rodné město Sigmunda Freuda. Bylo to první místo, které doslova vytáhlo z ilegality svého slavného rodáka. Pak se přidávala další města a další rodáci.
A Příbor, který většina z nás jen míjela cestou do hor, se najednou stal cílem mnoha výletů za poznáním. Začít se seznamovat s tímto městem nelze asi nikde jinde, než v rodném domku geniálního psychoanalytika. A to nejen proto, že se u toho domku dá dobře zaparkovat…
Sigmund Freud jako živý
Toho bělovlasého muže v rohu světnice starého domku nedaleko centra města máte chuť pozdravit. Sedí tam v šedém, doslova profesorském, obleku a pokaždé, když do té místnosti vstoupím, mne nachytá – vždycky zapomenu, že je to figurína slavného rodáka. V domě, kde Sigmund Freud poprvé vykřikl, sedí slavný psychoanalytik jako živý. „Klidně ho pozdravte, nebudete první ani poslední. Jen se nedivte, že vám neodpoví,“ reaguje průvodce tohoto minimuzea na mou snahu se starcem si popovídat.
Jestli si někdo myslí, že není nic nudnějšího, než návštěva muzea, zažije v Příboře velké překvapení. Místní čekali řadu let na to, až se stavení kousek od náměstí stane důstojnou připomínkou nejslavnějšího rodáka. Možná i díky tomu, že muzeum otevřeli až v roce 2006, tedy 150 let od Freudova narození, lze se s historií seznámit moderně. Sedíte na dřevěných židličkách s moudrými a vtipnými citáty génia a vnímáte film o tom, jak Freud prožil v městečku pod Beskydami své dětství.
Dozvídám se o jeho prvním výletu do okolí, o tom, jak po celý život měl zapsány v paměti zvuky zvonů místního kostela i vůni louky plné lučních květů. I to, že obsah nočníku malého Freuda končil pod hruškou na zahradě…
Sigismund Šlomo Simcha Freud, což je původní jméno nejslavnějšího příborského rodáka, prožil ve svém rodném městě první roky života. Přesto pohled z okna na úzké uličky města byl tím, co poznamenalo jeho práci na celý život. Ve vzpomínkách se k městu pod Beskydami často vracel. Když mu byly tři roky, odjela rodina do Vídně. Do Příbora přijel už jen jednou na prázdniny, když mu bylo šestnáct let. Ani na tuto návštěvu nikdy nezapomněl – poprvé se tehdy zamiloval do Gisely, sestry svého kamaráda. Když pak Gisela odjela z města, léčil budoucí lékař svůj žal procházkami po okolních lukách.
Příbor je plný tajemných uliček a zákoutí
Ani dnes nepraská městečko pod davy turistů. Ti jsou zvyklí jezdit do nedalekého Štramberka nebo do skanzenu v Rožnově. Přitom kdo se projde Příborem, nemůže litovat. Město je dokladem dávné slávy, nicméně také už pořádně zašlé. Na druhou stranu díky tomu si uchovalo své kouzlo, tajemnost starých uliček a zákoutí.
Jen pohleďte na dlažbu z oblázků z řeky Lubiny. Je to dokonalý systém odvodňování ulic, říční kameny jsou uloženy tak, aby po nich stékala voda. Tvoří kanálky a potůčky. Zajímalo by mne, jak dlouho tento důmyslný systém vydrží. Stačí málo, stačí, aby se ulice znovu dláždily. A jsem si jist, že dlaždičům nedojde, že kameny mají svůj systém a jejich pokládání bylo důmyslné a promyšlené. Kdo ví, kolik takových skvostů zalil v minulých desetiletích „kvalitní, hladký a všem vyhovující“ asfalt, aby doslova zabil to, co minulé generace opatrovaly…
Čas se kupodivu zastavil i na náměstí. Nenese jméno T.G. Masaryka, ale Sigmunda Freuda. Kochat se můžete barokní výzdobou, litinovou kašnou a starými domy s původním podloubím. V jednom z kdysi honosných měšťanských domů zřejmě pobývala na konci šestnáctého století dokonce polská královna Anna Habsburská.
Tam, kde studoval zbojník Ondráš
Dalším důkazem, že v tomto malém městečku je co vidět, je Piaristická kolej. Dvacet let trvala její rekonstrukce a dnes je možné obdivovat původní malby a na zemi dlažbu – jak jinak, než z oblázků z říčky Lubiny! Díky této historické památce je jasné, proč se Příboru říkalo moravská Litomyšl. Piaristé sem přinesli základy českého učitelství a zrodilo se zde mnoho významných pedagogů.
Mimochodem, učil se tady i jistý Ondráš Fuciman, syn fojta z Janovic. Jenže učení ho moc nebavilo a tak se věnoval méně poetické kariéře, než je práce pedagoga. Ondráš si nakonec spočítal, že více si vydělá jako lupič a zločinec. A tak až půjdete po stopách nejznámějšího beskydského loupežníka, zvaného zbojník Ondráš, dozvíte se možná i to, že právě v Příboře se z něj málem stal učitel.
Kdyby ho učení bavilo, asi by si neužil naloupených pokladů, ale zato by jej nezabil sekyrou jeho kamarád a kusy jeho těla by nebyly pro výstrahu rozházeny na různých místech Frýdku… Na druhou stranu, o tom, že žil učitel Fuciman by asi dnes nikdo nevěděl. To zbojník Ondráš je dodnes součástí beskydské historie.
Tož, ale že jsme od toho Freuda drobátko odbočili…
Zdroj: www.zkrajedosveta.cz